Měli bychom přestat fňukat a dělat ze sebe oběti?

Když jsem naposledy psala o tom, že rodiče by měli být lidé, se kterými se v dětství cítíme opravdu v bezpečí, ozvala se mi paní, která napsala, že bychom měli přestat fňukat a dělat ze sebe oběti. Že už jsme dospělí lidé a je nesmysl pořád si stěžovat na to, co jsme zažili v dětství. Do jisté míry tomu rozumím. Ale o fňukání tady nejde.

Když bolest popíráme, nemůžeme adekvátně reagovat

Je to stejné, jako kdyby vás někdo okradl, ale protože byste nechtěli být za „ty, kdo si pořád stěžují“, tak byste se tvářili, že se nic nestalo. Takže byste ani nemohli adekvátně zareagovat. Jenže v peněžence by vám ty peníze chyběly, a když byste si chtěli něco koupit, tak byste prostě nemohli.

Stejné je to s tím, když budete popírat to, co jste zažili v dětství. Když se budete tvářit, že to nebylo, když se budete snažit být ti hrdinové, kteří to zvládli a teď jsou dospělí a na nic si nestěžují.

Jenže tím přeskočíme důležitý mezikrok – připustit si, že nám v dětství něco chybělo. Že jsme možná nedostávali tolik lásky a pochopení, kolik jsme potřebovali, že jsme se necítili v bezpečí nebo že nám naši nejbližší, máma nebo táta, i ublížili.

Teprve když si to dovolíme vidět, můžeme vnímat bolest a emoce, které si v sobě roky neseme.

Přestat zlehčovat, co cítíme

Když si připustíme, jaké to pro nás tehdy doopravdy bylo, tak to není o tom, že chceme fňukat a někoho obviňovat. Jen si potřebujeme přiznat, co nám vlastně chybí a co nás bolí.

Když jsme nebyli milovaní přirozeným způsobem tak, jak to lidská bytost potřebuje, zůstala v nás určitá díra, prázdnota, která nás nutí najít někde naplnění. Jenže přes tu prázdnotu, zranění, která jsme prožili, ale neintegrovali, jsme snadno manipulovatelní – druhými i sami sebou.

V dospělosti proto jednáme podle stejných strategií, kterými jsme se řídili v dětství. Snažíme se zavděčit, bojíme se požádat o pomoc, protože by to mohlo vypadat, že jsme neschopní a neumíme si poradit sami.

Proto nám pak chybí svoboda jednat volně a přirozeně. Místo toho žijeme v úzké kleci, kterou jsme si kdysi vytvořili na ochranu. Jenže ta klec, která nás měla chránit, nás v dospělosti může velmi svazovat a stát se naším vlastnoručně vytvořeným vězením.

„Fňukání“ jako krok k uzdravení

Určité „fňukání“ je na místě, pokud to pro nás není výčitka, ale fáze sebepoznání a přiznání si toho, jaké to bylo.

Vrátím se k příkladu s peněženkou: když připustíme, že jsme byli okradeni, víme, že v ní peníze chybí. Tak je tam prostě znovu vložíme a až je budeme potřebovat, budou tam.

Stejně je to s námi. Když si dovolíme připustit, že nám něco chybělo, můžeme na to nějakým způsobem reagovat a najít způsob, jak si poradit, i když se nám v minulosti něčeho nedostávalo.

Postavit se na svou stranu

Pokud vás tohle téma oslovuje a cítíte, že chcete uzdravit svůj vztah k sobě, uvolnit se ze zajetí obranných strategií a pochopit, proč se vám v životě opakují podobné situace, zvu vás do kurzu Jak přijmout svoji matku a získat svobodu být sám sebou.

Je to hodně intenzivní kurz, ale zároveň v něm je prostor pro to, abyste se začali mít z hloubi duše rádi. To mi přijde nesmírně důležité, ozdravné a krásné.

Kurz má 15 lekcí, které vás povedou krok za krokem pochopením a přijetím. V každé lekci najdete video a praktické úkoly, díky kterým můžete to, co jste se dozvěděli, integrovat do svého běžného života.

Nejde o rychlou změnu přes noc. Je to cesta po malých krocích a s každým z nich se budete cítit svobodněji, jistěji a blíž sami sobě.

Chcete-li, pusťte si toto téma v epizodě podcastu Můžeme být šťastní, kde se tématům emocí, přijetí, vnitřního klidu a vztahů věnuji pravidelně a z různých úhlů pohledu. Najdete ho na mém YouTube kanálu, Spotify nebo Apple podcasts.