Proč tak moc toužíme ve vztazích vyhrávat?

Vnímám, jak se zintenzivňují konflikty mezi lidmi. Jak máme někdy tendenci bojovat za svoji pravdu a nechápat, jak druhá strana ji může nevidět a urputně hájit tu svoji „hloupost či lež“ jako pravdu.

Velmi snadno je to viditelné v politických diskuzích, kde jsou všechny strany pevně zakopané ve svých zákopech a odtud útočí na ty ostatní, které zase bojují za to své. Na úrovni emocí je to válka.

Někteří z nás si v rámci zachování svého duševního zdraví naordinovali odstup od médií a informací o všech konfliktech ve světě, ale i tak se můžeme dostávat do bojů se svými blízkými.

Hádáme se se svými rodiči, partnery, dětmi či přáteli. O to víc to bolí, když jsou to lidé, které máme nebo jsme měli rádi a oni měli rádi nás. Nechápeme, jak je možné, že nevidí náš úhel pohledu a uvnitř nás to křičí: Vždyť je to přece jasné!

Zapomínáme však na to, že na druhé straně to může být vnímáno úplně stejně, se stejnou bolestí, se stejným zoufalstvím a pocitem skálopevné jistoty, že je přece jasné, že máme pravdu.

V tento moment přichází možnost výběru:

1. buď budeme chtít zůstat majiteli pravdy
2. nebo dáme přednost lásce.

Dát přednost lásce znamená se ztišit, zkrotit svoji touhu ubránit se a vyhrát.

Proč vlastně tak moc toužíme vyhrát?

Protože nejsme schopni v momentu boje a v emocích ohrožení odlišit svoji hodnotu a diskutovaný problém. Protože jsme si v hlavě spojili, že prohrát znamená přijít o svoji hodnotu, přijít o hodnotu v očích druhého, být poražený a opuštěný. To jsou věci, které velmi bolí, a když se na zranění, která jsme takto utržili, neumíme podívat a zhojit je, pak v každém dalším boji nás tyto historické emoce ovládnou a my začneme bojovat znovu s plnou intenzitou naší snahy se zachránit a obhájit. Domníváme se, že hájíme svoji pravdu, ale ve skutečnosti hájíme sami sebe. Chceme druhému ukázat, že jsme hodnotní, chytří, vzdělaní, uznávaní, milování hodní… 

Jednoduše už dávno nejde o věcný spor, ale o nás samotné. Proto tolik emocí, proto tolik úsilí přesvědčit ostatní, a když se to nedaří, tak je odříznout, zadupat, znemožnit, zpochybnit. A přesně to se stane. Když vyhrajeme, mohlo se nám podařit druhého porazit, ale bývá to hořké vítězství. Přicházíme o přátele, partnery, lásku a blízkost s těmi, kteří jsou nám nejdražší.

Opravdu nám stojí uhájení našeho ega za to?
Vím, že to není vůbec jednoduché a často opravdu nechápeme, jak si náš partner může stěžovat na to, že mu třeba nevěnujeme dost pozornosti, když my máme pocit, že se pro jeho blaho můžeme rozkrájet, ale co když to z jeho pohledu tak opravdu vnímá?
Co kdybychom to mohli vzít jen tak, jak to je, a to jako JEHO POHLED?

Co kdybychom z toho hned nedělali závěry, že to znamená, že:

• Jsem špatná partnerka
• Nemá mě rád
• Když se k němu bude takhle chovat, tak mě brzo opustí?

On totiž nic z toho neřekl. Vlastně řekl jen to, že se cítí málo vnímaný. To může nebo ne?
Když bychom chtěli, můžeme přestat věnovat pozornost zachraňování sebe sama a jen poslouchat, co přesně nám ten druhý vlastně chce říct a třeba se i zeptat: Co bys ode mě potřeboval/a?
To je přístup, který nijak nenarušuje naši hodnotu, a dává prostor lásce. Tak co si to užít a jít si blíž?

Když byste si chtěli v tomto procesu pomoci esencemi, tak je více možností:

• esence z dubu pomůže, pokud se moc neumíme zdravě bránit a potřebujeme si přirozeně více „pohlídat“ svůj prostor
• esence z lípy pomůže, pokud se za každou cenu potřebujeme cítit přijímaní a ztrácíme přitom sami sebe. Podpoří totiž naši sebelásku.
• esence z řebříčku pomáhá podívat se na věci z nadhledu a jít trochu nad svoje vnitřní emoční dramata.

Ať se vám to daří krásně