Proč si myslíme, že jsme zlí

Často, když se v nás zdvihnou emoce, hlavně emoce hněvu, míváme tendenci cítit se jako zlí, zavržení hodní lidé.

Jenže to mívá jednoduchou příčinu, za kterou vážně nemůžeme. Naši rodiče nám nedovolovali projevovat naše emoce. Když jsme se vztekali, hned jsme přestali být těmi hodnými holčičkami či chlapci, které mají rodiče rádi. V tu chvíli jsme najednou byli ti ZLÍ.

Proto jsme se naučili ty nežádoucí emoce potlačit a neprojevovat. Jenže ony nikam neutekly, neseme si je v sobě dál, a ony vybuchují ve chvílích, kdy jsme pod tlakem, cítíme se zahnaní do kouta, a už toho svého přizpůsobování se a vyhovování druhým máme tak akorát dost.

Pak nezadržitelně křičíme nebo jsme jedovatí, abychom se vzápětí znovu sami odsoudili za to, jak jsme se chovali, a znovu si potvrdili, že jsme zlí.

My ale nejsme zlí. Jen nemáme dostatečný kontakt sami se sebou, takže hůř rozeznáváme, když už je nám chování či požadavky druhých nepříjemné, a proto mineme ten zdravý moment, kdy jednoduše řekneme něčemu ne. Čím dál zajdeme v překračování svých hranic, tím víc pak jsme rozzlobení a v nestřežené chvíli to z nás vyletí ven na toho, kdo se právě objevil jako spouštěč.

Většinou si v tomto začarovaném kolečku neuvědomujeme, že se vlastně nejvíc zlobíme na sebe za to, že jsme se znovu nechali natlačit někam, kde vůbec nechceme být.

Co s tím?

Přestaňte sebe a svoje emoce hodnotit. Ani pozitivně, ani negativně. Emoce prostě přichází a vy je můžete vnímat. Čím dříve je zachytíte, tím lépe. Nebuďte už k sobě krutí, jako byli vaši rodiče a neodsuzujte sami sebe za to, co cítíte.

Dejte si čas a buďte k sobě pozorní. Učte se všímat si sebe sama a svého prožívání, ať můžete sami sobě začít vycházet víc vstříc v tom, co chcete a co už ne.

Z esencí má krásně jasné vědomí hranic svého prostoru dub, takže pomáhá v tom si za sebou pěkně stát. Lípa zase dodává potřebnou citlivost, abyste lépe vnímali, co potřebujete.

Důležité je naučit se rozlišovat 2 kroky:

1. Rozeznání toho, co cítíme,
2. Vyjádření toho, co cítíme.

Máme totiž plné právo cítit cokoliv, co se uvnitř nás děje.

Je však dobré naučit se dospěle svoje potřeby komunikovat. Tedy přestat s křikem na druhé nebo citovým vydíráním a jen věcně vyjadřovat, jak to my máme my a co potřebujeme.

Neberte to jako příkaz zase znovu potlačit svoje emoce, ale spíš jako směr, kterým má smysl se vydat, i když na té cestě pravděpodobně ještě mnohokrát klopýtneme. Když si ale dovolíme se to učit, půjde nám to pořád líp a líp.

Více o práci s emocemi, ale o mnoha dalších tématech se můžete dozvědět v online kurzu Zdravý osobní rozvoj, kam jsem vložila základ toho, co jsem se v oblasti osobního rozvoje naučila a rozhodla jsem se předat druhým.