Problém věčných analyzátorů

Někteří lidé nesou prokletí své vysoké inteligence, kterou se naučili používat jako sebeobranu. Kdykoliv se jich něco dotkne, spustí svůj brilantní analytický proces, kterým vyhodnotí chování „protivníka“ a přiřadí mu dokonale funkční kauzální řetězec.

Udělají si tedy perfektní jasno o tom, proč se daný člověk zachoval, jak se zachoval a co má v sobě „špatně“. Jsou to skvělí pozorovatelé a umí vyhodnotit chování druhých opravdu dokonale.

Kde je tedy past?

Zapomenou, že jsou sami součástí celé situace a že to byli oni, kterých se něco dotklo. Když totiž jejich analytická mysl najde zdůvodnění pro chování druhého, tak už se mají čeho chytit, problém je vyřešen a jsou zase v bezpečí. Jenže ten útěk do bezpečí jim znemožní pohled na sebe a na to, co se v nich v dané situaci odehrálo. Unikne jim příležitost podívat se na svoje emoce a na to, proč se objevily, co v té chvíli vlastně potřebovali vyjádřit nebo udělat, aby jim bylo opravdu dobře.

To je velká škoda, protože jen poznáním sebe sama můžeme svůj život proměňovat.

Co ještě analyzátorům uniká?

Kromě kontaktu s vlastním nitrem přichází o kontakt s tím druhým, který jim něco sděluje. Nejspíš to říká formou, která jim není příjemná, a proto utíkají do bezpečí své analýzy. To však nemění nic na faktu, že jakmile ze situace unikají,

• přestávají vnímat, co druhý říká
• přestávají být součástí té situace, protože odešli kamsi do domnělého nadhledu
• přestávají komunikovat
• nemohou se dobrat porozumění a vyřešení situace.

Proč píšu domnělý nadhled? Protože skutečný nadhled funguje tak, že nadále vnímám to, co se odehrává ve mně, ale nepropadám se do svých emocí, které mě ovládnou. Tedy jsem schopná současně cítit a dívat se na svoje prožívání z nadhledu. Nejednám tedy v afektu, ale jsem schopná sledovat z nadhledu, co se mnou uvnitř „cvičí“.

To, co potřebujeme v konfliktní situaci udělat, je zůstat otevření prožívání sebe sama a vnímat, co nám sděluje ten druhý. To není příjemné a mnoho lidí reaguje tak, že absolutně přestávají vnímat druhého a jejich komunikace se smrskne na sebe záchranu. Tedy buď druhého utlučou argumenty nebo z konfliktu prchnou. Případně se pokusí zkombinovat obojí.

Přála bych věčným analyzátorům, aby našli odvahu cítit sami sebe a na to, co se v nich odehrává se podívat bez snahy se toho nepříjemného co nejrychleji zbavit. Samotná práce s emocemi může být docela jednoduchá, jen se k ní potřebujeme rozhodnout a sami sebe podpořit v tom, že může být bezpečné dívat se dovnitř.

Pro práci s emocemi jsem napsala návod ke stažení a pro podporu vnímání sebe sama jsou skvělé Sluneční esence. Každá rostlinka má své specifické vlastnosti, které nám může prostřednictvím esence předat. Můžete vybírat podle toho, které emoce jsou pro vás aktuálně nejtěžší.

• lípa – pro uvolnění smutku z opuštěnosti a osamění
• osika – pro zpracování strachu
• dub – pro uvolnění vzteku z překračování našich hranic
• růže – pro uvolnění vzteku a křivd, které jste prožily v ženské roli

Nemyslím si, že by věční analyzátoři byli necitliví, spíš se své citlivosti bojí. Určitě k tomu mají z dětství dobré důvody, ale teď v dospělosti pro ně tyto důvody mohou být velkým omezením. To, co nás v dětství chránilo, mělo své opodstatnění a zajistilo nám ochranu, ale teď už malé děti nejsme a nemusíme se snažit přizpůsobit se nepříjemnému či ohrožujícímu chování svých rodičů. Už máme sílu na to žít svůj život svobodně a po svém. Na to je potřeba cítit sám sebe a rozumět si.

Ať se vám daří krásně