Nemusíte mít ostré lokty, abyste uspěli

Tímto článkem se vrátím trochu v čase a napíšu o tom, jak jsem pracovala v korporátu a co mi tam pomohlo uspět.

Víte, co přinášíte?

Nikdy jsem nebyla člověk s ostrými lokty a nikdy jsem se moc nesnažila šplhat po kariérním žebříčku. Přesto jsem měla ve svém původním zaměstnání možnost hodně růst. Dostala jsem se na pozici projektového manažera a byla jsem tam poměrně vážená a žádaná. Díky tomu jsem potom dostala i zaměstnání v další firmě, protože si mě vybral člověk, který mě znal a stál o mně.

Tím chci říct, že nemusíte mít ostré lokty na to, aby si vás v práci vážili a docenili to, co děláte. Ale je potřeba o svém přínosu, o své hodnotě vůbec vědět, což je někdy zásadní problém. Lidé si často vůbec neuvědomují, co tomu svému zaměstnavateli, nebo svému nadřízenému, přinášejí. A pokud si to uvědomují, tak tomu nedávají takovou důležitost, jakou to má.

Kde začínají a končí vaše kompetence

Ono nejde o to, jestli jsme nejdůležitějším člověkem ve firmě, ale o to, jestli doceňujeme to, co pro tu firmu děláme na té pozici, na které jsme. A i v tomto mají lidé často chaos, protože nemají jasno v tom, odkud kam sahá jejich zodpovědnost a kompetence.

Mnoho lidí v práci pohoří na tom, že se snaží vyřešit úplně všechno. Dostanou nějaký úkol a v průběhu jeho řešení zjistí, že třeba nějaké další oddělení nefunguje tak, aby od nich mohli dostat dobré vstupy pro svoji práci. Jenže nejdou a neřeknou svým nadřízeným: „Nejde to udělat, protože já potřebuji tyhle vstupy.“ Snaží se to nějak nahradit. Třeba tím, že to udělají za to druhé oddělení.

Strach selhat je cesta k přetížení

Tím ale čerpají svou kapacitu na něco, co vlastně dělat nemají a nemůžou to udělat tak kvalitně jako oddělení, pro které je to běžná náplň práce.

Mnohdy o tom třeba lidé neumí svému nadřízenému správně říct a bojí se selhání. Jsou naučení, že jakýkoliv úkol dostanou, tak ho musí splnit.

Tohle je samozřejmě nastavení, které vzniklo v dětství, kdy naši rodiče na nás nakládali věci, které jsme ještě nebyli schopni v klidu zvládnout. Byly to pro nás moc velké a časné nároky.

Proč komunikace s nadřízenými tak drhne?

Když v tomto vyrosteme, tak si pořád myslíme, že to, že na nás někdo klade přehnané nároky, je v pořádku. A není to tak, že by ti nadřízení to dělali vždy schválně a vždy nás chtěli využívat a vymačkávat z nás maximum. Oni to často jen neví, jakými problémy procházíme, když máme vyřešit úkol, který nám dali.

Tam už je to právě o nás a o naší schopnosti komunikovat správným způsobem tak, aby bylo jasno, že my jsme stále kompetentní, ochotní spolupracovat, ochotní udělat úkol, který máme zadaný, ale potřebujeme k tomu součinnost, ať už našeho nadřízeného, nebo nějakého dalšího oddělení ve firmě. A právě o to si potřebujeme umět správně říct.

Velké projekty, velká odpovědnost

Práce projektového manažera byla hodně náročná nejen v tom, jaké úkoly na nás byly kladené, ale také v tom, že nás to nikdo neučil. Bylo to takové „hození do vody a plav“. A já si myslím, že jsem se v tom naučila plavat dobře. Není to proto, že bych byla tak namyšlená, ale protože jsem si ke konci své pracovní kariéry nechala udělat 360 stupňové hodnocení, kdy vás hodnotí nadřízení, vaši podřízení i vaši kolegové na stejné úrovni. A tohle hodnocení dopadlo ještě lépe, než jsem vůbec očekávala. Takže si troufám tvrdit, že jako projektový manažer jsem byla docela úspěšná a opravdu jsem se hodně naučila.

V průběhu těch let, kdy jsem pracovala jako projektová manažerka, jsem dostávala nejrůznější projekty a různě velké týmy. Největší měl asi 30 lidí a byli to samí takzvaně ajťáci, databázisti, lidé přes zabezpečení, vývojáři, testeři, tedy opravdu velká škála lidí a nebylo vždy úplně jednoduché tohle kočírovat. Zvláště u projektu, na kterém se nikdo z nich moc nechtěl shodnout.

Byla jsem postavena do situací, které vůbec nebyly snadné, mnohdy to byly i krizové záležitosti, a já jsem se tam naučila, že je potřeba vědět, jakou máme hodnotu. A že je potřeba umět ji správně a ve správný čas komunikovat a nezapomínat na to, že sice náš nadřízený, řídí nás, ale my mu dáváme informace, na základě kterých rozhoduje. Když mu ty informace dáváme správně (a tím vůbec nemyslím, že bychom s ním museli manipulovat), když mu prostě říkáme to, co je potřeba, aby věděl, když mu říkáme, co všechno je potřeba zvážit a jaké to má dopady, tak ho můžeme vést k tomu, aby rozhodoval pro nás smysluplně a aby nás podpořil v tom, co máme dělat.

Člověk si prostě musí umět poradit ve všech situacích. To neznamená, že ten úkol vždycky vyřeší, ale že je schopen svůj výsledek komunikovat tak, že je jasné, že on udělal maximum, ať už je výsledek jakýkoliv. A také, že je schopen navrhnout další kroky, ke kterým potřebuje někoho dalšího.

Znám svoji hodnotu

Moje znalosti a zkušenosti jsem dala do kurzu, který se jmenuje Znám svoji hodnotu.

Je to taková esence toho, co jsem se v té pracovní oblasti naučila. Ty úplně nejdůležitější věci formulované v zásadních principech. To znamená, že ten kurz není určen pro projektové manažery (nebo manažery obecně), ale že můžete ho využít na úplně jakékoliv pozici.

Je potřeba umět tyto základní podstatné věci:

🌸 Vědět, jakou máte skutečnou hodnotu.
🌸 Umět ji komunikovat.
🌸 Přestat se přetěžovat.
🌸 Přestat řešit problémy celé firmy.
🌸 Umět si vyžádat součinnost.
🌸 Hlídat si hranice a kompetence.

V kurzu mimo jiné najdete i témata jako „Jak si říct o zvýšení platu“, protože to je také potřeba umět a dělat dobře, abyste se v tom mohli i dobře cítit. Aby to pro vás nebylo takové to žebrání o to, aby vám někdo dal víc peněz. Protože ve skutečnosti jde o to, aby byla oceněná vaše práce adekvátně tomu, kolik toho přinášíte.

Jak už to být nemusí

Můžete se totiž stát, že pokud je všechno na vás a vy se snažíte všechno nějak vyřešit, i když vlastně vůbec nemůžete a nebo vás to stojí extrémně sil, tak vás stejně nikdo nepochválí. Naopak se vám může stát, že v rámci toho, jak moc jste přetížení, tak začnete věci nedotahovat nebo dělat chyby. A i když uděláte třeba jenom drobné chybičky, nebo zapomenete jenom někde něco vyplnit v nějakém výkazu, tak přesto ten, kdo tuhle drobnosti dělá a hlídá si hranice toho, kolik stíhá, tak bude hodnocený lépe než vy, kteří toho děláte třeba dvakrát tolik.

Vždy mi to přišlo jako obrovská škoda, protože jsem to pozorovala u svých kolegů, kteří byli velice pracovití, velice pečliví a snažili se udělat maximum. Ale právě proto, že se nechávali přetěžovat a neuměli si pohlídat, odkud kam sahá jejich kompetence, tak se pak dostávali do situací, kdy jim naši společní nadřízení vyčítali, že nepracují dostatečně dobře.

Z dětské role do dospělého postoje

I v tomhle kurzu najdete vizualizaci, která vás povede do dětství a do dialogu s vaší maminkou. Je potřeba, abyste vystoupili z té dětské role, kdy si myslíte, že nadřízený je v pozici, kdy vám má říkat úplně všechno a vy ho máte stoprocentně poslouchat, nesmíte nic říct a nesmíte se ničemu postavit nebo se k něčemu vyjádřit.

Potřebujete vyrůst v dospělého, který samozřejmě respektuje firemní hierarchii a kompetence, ale který je schopen se zdravě za sebe postavit.

Když to neděláte, tak v práci nemůžete být skutečně spokojení, protože jste hodně závislí na tom, jestli váš šéf je extrémně laskavý, vnímavý a chová se k vám velmi hezky. Vy však potřebujete, abyste byli schopni vycházet i s nadřízenými, kteří nejsou zas tak empatičtí, kteří jsou třeba sami zahlcení svou prací. Potřebujete s nimi umět komunikovat tak, abyste pořád byli tím respektovaným člověkem, který může pracovat v klidu, bez zbytečného stresu a je dobře oceněný.

Takže jestli vás tohle téma trápí, nejste v práci spokojeni, je toho na vás moc, pořád vás tam někdo honí, kritizuje, přetěžuje, očekává, že budete pracovat přesčas stále a ne jen ve výjimečných případech, tak si myslím, že vám kurz Znám svoji hodnotu může opravdu velmi pomoci. Podívejte se na podrobnosti o kurzu a ať se vám krásně daří.