Maskovaná oběť

Dokud nebudu chtít uvidět svoje vlastní zranění, budu stále hledat viníka venku

Někteří lidé opakovaně naráží na: 

• partnery, kteří je týrají
• přátele, kteří je zradí
• nadřízené, se kterými mají konflikty
• zloděje, kteří je okradou atd.

Když se to staně jednou nebo dvakrát, možná si řeknete, ten člověk má ale smůlu.

Ale když už je to třikrát, čtyřikrát, tak si říkáte, jak je to možné? Není to divné?

Je to vzorec.

Je to vzorec, jak se vyhnout pohledu do svého nitra a udržovat si „bezpečné“ opevnění svého srdce, aby nemuselo cítit svá zranění.

Když najdete viníka tam venku, můžete obvinit jeho. Můžete oplakávat jeho zradu a můžete ho rázně vyškrtnout ze svého života.

Můžete mít v tu chvíli i pocit, že jste pochopili lekci a naučili jste se za sebe postavit, vymezili svoje hranice a už nikomu nedovolíte, aby se k vám choval stejným způsobem. V tu chvíli vás ani nenapadne, že tím, že jste označili druhého jako pachatele, jste vlastně znovu v pozici oběti. Jeví se vám to totiž tak, že jste použili sílu, takže už oběť nejste. Jenže použít sílu a něco pochopit v sobě jsou dvě různé věci.

Za čas, kdy už vyprchá možnost obviňovat tohoto člověka, se musí najít další, co vás zraní, zradí či zneužije podobným způsobem. Minimálně ve vás vyvolá ten pocit.

A vy si to kolečko pocitů, že jste zranění, musíte se vymezit, musíte se toho člověka zbavit můžete zase celé hezky zopakovat.

Časem už to možná přijde podezřelé i vám a sami si začnete klást otázku, proč pořád narážíte na stejné lidi nebo situace.

Když si položíte upřímnou otázku: Co když je to ve mně? Tak už máte napůl vyhráno.

Když totiž stočíte pozornost k sobě, do svého nitra, tak můžete zjistit, že zranění ze zrady či zneužití tam bylo vždycky. Jen jste si do svého života pouštěli lidi, kteří vás přitahovali tím, že v sobě pro vaše vnímání měli něco, co připomínalo ty, kteří vám tato zranění kdysi způsobili.

Máme totiž tendenci vybírat si lidi, se kterými tu náročnou situaci, kterou jsme neuměli zvládnout v minulosti, teď už zvládneme. Jenže dokud nevidíme, co nás k tomu nutká a co nás uvnitř bolí, tak to nikdy nebudeme umět rozeznat.

Jde o to, že často si do druhých projektujeme něco, co tam vůbec není, a naše vnímání zastřené potlačenou bolestí to prostě není schopno vidět. Je docela jedno, jak daleko už jsme na cestě osobního rozvoje. Určité filtry, které nás vedou k mylným projekcím, máme všichni. Každý na jiné situace a jiné typy lidí, ale máme je a je důležité s nimi počítat.

Jednou z možností, jak si toto téma rozplést, je zaměřit svoji pozornost k sobě a místo reagování na vnější svět se nejprve zastavit u sebe a klást si otázky:

• Jak mi teď je?
• Co bych teď potřebovala?
• Co mě na té situaci tak trápí?
• Co v tom druhém člověku vlastně vidím, co si do něj projektuju?
• Jak se z toho všeho cítím?

Netlačte přitom na sebe, jen dýchejte a dovolte, aby se odpovědi postupně objevovaly.

Skvělá možnost jsou konstelace, které mohou daný vzorec a jeho kořeny krásně zobrazit jako vazby v obrazu vašeho vnitřního rodinného systému a vy si můžete svoje emoce prožít a spojit s příčinami. Když budete chtít, ráda vás tímto procesem provedu 9.12. v Praze.

Pokud si chcete spíš pracovat na sobě sami, tak vás mohu podpořit online kurzem Zdravý osobní rozvoj, do kterého jsem otiskla moje zkušenosti z práce na sobě či s klienty.